Страницы

pátek 26. ledna 2018

Nakup v zahranici. Osobní zkušenosti s reklamací





Chci se podělit o to, co se mi stalo v posledních měsících, jaké nové zkušenosti mám s nákupy v zahraničních e–shopech a jaké úsudky jsem si udělala.
Před dvěma roky jsem si koupila kabelku Calvin Klein v pražském obchodě. Jelikož jsem vegankou a nenosím kůže, je zřejmé, že jsem si koupila kabelku polyuretanovou. Ta popraskala během osmi měsíců, a tak jsem kabelku do obchodu vrátila, a oni mi za dva týdny vrátili zaplacenou částku.

Byla jsem značně šokována, že poměrně drahá a značková kabelka nevydržela ani rok. Byla jsem přesvědčena, že jde o výrobní vadu.

Anglie

Týden poté, co jsem dostala své peníze zpět, jsem našla úplně stejnou kabelku ve Velké Británii s velkou slevou. Ta činila 75%, jelikož se jednalo o výprodej na samotném konci módní sezóny.
Protože jsem už jednu špatnou zkušenost přesně s touto kabelkou měla, ale do modelu jsem se zamilovala, napsala do chatu několik otázek a udělala snímek obrazovky z odpovědi britského pracovníka, který mi potvrdil, že pokud kabelka bude vadná, mohu ji vrátit, a pokud navíc zvolím jako přepravce poštu, uhradí mi také i dopravu.

Tak jsem kabelku objednala, uhradila dopravu a za rok a půl se mi stalo úplně to samé, co s předchozí kabelkou. Popraskaly jí ramínka. Napsala jsem do britského e-shopu, že chci zahájit reklamaci a zeptala se, co pro to mohu udělat. Oni mi odpověděli, že to budou řešit přímo se společností Calvin Klein. Uplynuly dva měsíce, napsala jsem jim snad pět emailů a pořád mi odpovídali, že čekají na odpověď od Calvin Klein.

Reklamace zamítnuta

Nakonec mi odepsali, že má reklamace je zamítnuta, protože uplynula velká doba od koupi. Byla jsem hrozně naštvaná. Reklamace dokonce vůbec nebyla zahájena, jen jsem napsala email a přiložila fotky vady. Doposud jsem vedla komunikaci s obchodem samostatně, ale pak jsem se rozhodla, že má angličtina nevypadá na slušnou úroveň, tak jsem se obrátila na kamaráda, který je učitelem Angličtiny ve Francii, a on pro mne napsal stručný emаil, že jsem dodržela všechny zákonné termíny, že jsem je na vadу upozornila hned, jakmile jsem si jich všimla, že to oni prošvihli 30denní lhůtu na vyřízení reklamace, a že podle Evropské direktivy záruční doba činí dva roky.

Odeslala jsem tento email a hned za hodinu jsem dostala odpověď: “Dobrý den, dobře, vrátíme vám peníze, jakmile nám zašlete kabelku zpět”.

Přiložila jsem i snímek obrazovky, který jsem udělala při koupi, že mi vrátí peníze i po zaslání kabelky zpátky do Anglie.

Prostě hned změnili názor, protože asi hezky a šikovně napsaný email na ně udělal dojem. Pochopili, že se jen tak prostě nevzdám. Jasně, že ne. Jde o dost velkou sumu peněz.

Zaslala jsem jim kabelku, zaplatila za dopravu 387 korun. V té chvíli jsem neměla ani peníze, ani kabelku. Byla jsem trošku stresovaná, ale neměla jsem co ztratit, protože jsem se rozhodla, že půjdu až do konce. Byla jsem připravena napsat stížnost.

400 korun

Za měsíc jsem jim psala zase, protože oni úplně zmizeli. Odpověděli ještě po týdnu. Odpovídal už jiný pracovník, jehož jméno se shoduje s názvem obchodu. Jde o obchod KJ Beckett. Napsal, že na kartu mi vrátit peníze nemohou, požadovali po mně Paypal účet. Už jsem prostě chtěla mít peníze zpátky, tak jsem mu zaslala ten Paypal. Zaslal mi o 400 korun méně, než jsem utratila za dvojitou dopravu a zboží. Nechci to řešit dál. Už jsem prostě unavená. Trvalo to skoro 6 měsíců, než se mi mé peníze vrátily, a k tomu mi navíc teď chybí těch 400 korun.

Jelikož jde pořád o Evropskou unii, vždycky jsem si myslela, že žádný problém s koupí nebude, ale mýlila jsem se. Roky objednávám v zahraničí kosmetiku, a takový typ nákupu je naprosto v pořádku. Zasílají objednávky včas, vždy dorazí v pořádku. Jednou jsem nebyla spokojena se rtěnkou, hned mi vrátili peníze. Ale pokud jde o oblečení nebo boty i kabelky, rozhodně to byl můj první a poslední nákup. Ta reklamace se prostě pak vyřizuje velice složitě. Ve hře je jazyková bariéra, nemožnost promluvit si se zástupcem společnosti osobně a spousta dalších problémů. I když anglické obchody nabízejí vynikající slevy na značkové zboží, pro mne je riziko tak vysoké, že už asi do toho nikdy nepůjdu. Je mi líto i těch čtyřech stovek, ale alespoň že se mi vrátila podstatná část peněz.


Možná vám mé osobní zkušenosti pomohou zachránit i vaše peníze. Pokud se už nacházíte v takové situaci, pak vám radím, ať email pro vás napíše někdo, kdo plynule mluví jazykem dotyčné společnosti, ať sestaví dopis tak, že ukáže, že znáte zákony a že budete bojovat o svá práva. Navíc v EU existuje speciální skupina mimosoudního řešení sporů, kam můžete podat stížnost a oni za vás zdarma zahájí řízení. Pokud je pravda na vaší straně, tak i tímto způsobem se můžete ochránit.

středa 24. ledna 2018

Jak si užívat život v zimě












Všimla jsem si, že spousta lidí kolem mne vůbec neumí užívat život v lednu a únoru. Souvisí to většinou s ukončením svátečního období a spánkem přírody. Jak na to? Nejsem žádná odbornice, ale tak nějak jsem sama sebe překonala.

Patřila jsem dříve přesně do této skupiny lidí. V lednu mi pomalu začínal splín, a čím více se blížil únor, tím sputnější jsem bývala. Vyrůstala jsem v Minsku, kde v únoru klidně naměříme -30 stupňů. Ted už ne, ale za mého dětství rozhodně. Navíc mám narozeniny v únoru a většinou jsem je musela slavit až v březnu, protože škola se zavírala kvůli zimní karanténě a rodiče mých kamarádek nepustili své děti ven. Tím pádem jsem prostě únor nesnášela.

Ale tak hrozné zimy už nejsou současnou realitou pro většinu Evropanů. Teď můžete být v klidu nejen venku, ale i cestovat. Právě proto, a také kvůli tomu, že život rychle utíká, jsem se rozhodla změnit svůj postoj k zimě. Různými činnostmi si užívám život stejně jako v létě.

Kroky

Prvním krokem bude prostě začít milovat zimu. I když ono to tak prosté zrovna není, stejně musíme. Jakmile se tomu naučíme, uvidíme život z úplně jiné stránky. Donutila jsem se milovat zimu, protože se mi hrozně nechtělo nějak promeškat každým rokem 2 až 3 měsíce života. Snažím se přestat si stěžovat na počasí, protože příroda žádné špatné počasí nemá. Pokud si neumíme vychutnávat počasí, tak asi prostě žijeme ve špatné zeměpisné šířce. V tomto případě, ať podnikneme cokoliv, stejně se budeme nudit, bude se nám chtít spát atd., protože od přírody jsou prostě všichni lidé různí. Někteří mají rádi chlad, někteří jsou šťastní v Dubaji, kde je +55°C, a někteří se cítí pohodlně v každém ročním období. Stěžování si na počasí není správnou cestou. To totiž nikam nevede. Je to prostě ztráta času. Namísto toho, abychom si stěžovali, radši je lépe poznat sebe a naše vlastní touhy, a utvořit seznam vyhrazených činností, které jsmе ochotni dělat v tomto ročním období.

Najít si aktivity, které je komfortní vykonávat v zimě: roční úklid, lyžování, návštěva severních měst, čtení knížek (popřípadě i psaní).

1.

Úklid je naprosto vynikající věc, na kterou se moc nechce v teplejších měsících. Jelikož bydlíme v našem novém bytě jen rok a půl, ještě doma nemáme hromadu nashromážděných věcí. Navíc včas veškeré zbytečné věci vyhazujeme. Prostě jsme na to tak zvyklí z doby, dokud jsme bydleli v malé garsonce. Ta naučí každé prasátko respektovat volný prostor. Ale i tak jsem během prvních dní ledna vyhodila pytel starého oblečení, které nenosím, několik velkých krabic od různých spotřebičů, které z nějakého důvodů shromažďujeme. Roztřídila jsem všechny punčochy, našla spoustu těch, které už nenosím. Vyhodili jsme zbytky materiálu, který nám zůstal po rekonstrukci atd. I když vizuálně nevnímáme žádný rozdíl, byt se cítí být útulný a příjemnější. Rozhodně to nebudu dělat v létě. Raději si půjdu zaplavat.

2.

Čtení knížek a pro mne dokonce i psaní, tak to většinou připadá na zimu. Počítám se za vysoce organizovaného člověka, proto dodržuji rozvrh celoročně. Plánují si každý týden dopředu, kdy se budu učit (obvykle chodím na různé kurzy), kdy budu pracovat, kdy odpočívat, a kdy trávit čas s rodinou nebo přáteli. Jinak se osoba na volné noze prostě neuživí. Já píšu články a prodávám je různým internetovým obchodům, novinám nebo časopisům. Navíc se trošku zabývám digitálním marketingem pro jednu společnost. Pokud si nenaplánuji činnost správně, budu pracovat ve dne v noci, nebo naopak stále odpočívat a pak stíhat uzávěrky hodinu před „deadline“ a budu věčně vystresovaná.

Ale v létě si můžu dovolit program zvolnit a trošku více si odpočinout. Nebo vyrazit na dlouhou procházku nebo po fitku jít s kamarádkou na „fresh“. V zimě jsem naopak více otevřená činnostem, které souvisí s trávením času doma. Proto každou zimu čtu velice vnímavě oblíbené časopisy, a také si sestavuji rozvrh knížek, které chci přečíst. Pak se ho snažím dodržovat. Po většinu času to jde.

3.

V zimě nikam moc nejezdím, protože většinu času jen mrznu. Když mrznu, neužívám si zábavy, protože se bojím onemocnět. Obvykle na zimu pro nás s manželem plánuji nabitý kulturní program: výstavy, kina, koncerty, divadla a exkurze. Praha a Česko nabízejí vcelku spoustu míst, která stojí za návštěvu.

4.

Nemám osobní zkušenosti se zimním cestováním, ačkoliv to hodlám změnit, ale vím, že mí známí si moc užívají zimní cesty do severnich měst. Do Reykjavíku, někam do Norska, do Ruska (věděli jste, že ve vesnici Ojmjakon naměřili -74 stupňů, a je to nejchladnější obec na světě) nebo do vesnice Santa Klause ve Finsku. Tak tato místa má cenu navštěvovat jen v zimě, jinak si to prý neužijeme naplno.



Přejí vám krásnou a báječnou zimu.

neděle 7. ledna 2018

Splnění snů








Od dětství jsem měla dva sny, a to být spisovatelkou a žít někde v civilizované Evropě. Oba sny se mi splnily. Žiji v Praze 11 let a profesionálně píšu po dobu 8 let (v Ruštině). Jak jde čas, mé sny se vyvíjejí. Nyní mám hodně snů a plánů, a jak to jen jde, pracuji na tom, aby se i ony staly mou osobní realitou.

Německo

Narodila jsem se ve Sovětském Svazu, vyrůstala v Bělorusku. Když mi bylo 10 let, přes fond pomoci dětem ze znevýhodněných zemí jsem se ocitla v Německu, kde jsem strávila celý měsíc. Sovětský svaz se teprve nedávno rozpadl a jen málokdo z mého okolí byl někde v zahraničí. Byl to sen nejenom můj a mých kamarádů, ale řekla bych, celého národa. Viděly jsme “skutečný” život jen v televizi. Musím dodat, že v té době existoval jediný televizní kanál, který vysílal sovětské, americké a francouzské filmy. Proto pro nás, běloruskou mládež, konkrétně USA a Francie byly vysněnými destinacemi.

V Německu jsem poznala svět z úplně jiné strany. Udělali nám třeba různá zdravotní vyšetření, která určila, že skoro každé dítě z naší skupiny mělo špatně stanovenou diagnózu. Až dodnes nelze běloruské a evropské zdravotnictví srovnat. Bělorusko zaostává minimálně 20 až 30 let a v té době byl ten rozdíl ještě větší, protože to byly časy těsně po rozpadu Sovětského svazu.

Každé dítě bylo předáno do péče německé rodiny na dobu jednoho měsíce. Tohoto programu se také účastnily Rakousko, Česko, Itálie a Bulharsko. Znám několik lidí, kterým se svět tahle v dětství změnil díky České republice.

Všechno, co jsem uviděla v Německu, jsem před tím pozorovala jen ve fimech. Skutečné Barbíny, hezké a čisté školy, přívětiví zdravotníci, možnost cestování, velké rodinné domy, drahá auta lidí, kteří si užívají život.

Bělorusko v 90. letech

Krátký popis života v Bělorusku v 90. letech, pro ty, kteří si ho nedovedou představit. Chci uvést, že pocházím z největšího a hlavního města státu, Minsku. Na vesnici a v menších městech byla situace mnohem horší. Kupříkladu, ve volném prodeji nebyla k sehnání většina zboží. Lampu nebo pohovku do bytu, mouku či řízek neexistovala možnost koupit jen tak. Možná v jediném zahraničním obchodě v celé republice, ale na to jsme my s mamkou neměly peníze. Veškeré jídlo nám vydávali za nějaký sovětský prototyp stravenek. Ty stravenky každá rodina dostávala v různém množství. Pokud si pamatuji správně, jejich počet záležel na situaci v rodině. Kolik je v ní dětí, jestli rodič pečuje o dítě sám atd. Podle těchto stravenek jsme dostávaly potraviny. Stejným způsobem jsme kupovaly nábytek. Proto v mé třídě všechny děti měly úplně stejné oblečení, nábytek v bytě závěsy a žehličku. V životě jsme s mámou neviděly nic hezkého, nikdy jsme si nepomyslely, že existuje možnost užívat si život, mít radost z cestování, z věcí, z nákupu. To bylo v naší realitě naprosto vyloučené.

Kulturní šok

Na 10leté dítě udělalo Německo dojem bez obzvláštní námahy. Bydlet ve velkém rodinném domě, jet do Nizozemska jen tak se podívat na větrné mlýny nebo zajet do akvaparku. Takový život nebyl pro 99% běloruských dětí vůbec k dispozici. Můj svět se obrátil. Den co den jsem přemýšlela svou malou hlavou, proč vše je tak, jak je. Proč já bydlím v tak ponižující chudobě a lidské hrubosti, když pár tisíc kilometrů od mého domova plyne úplně jiný život, plný radosti. Po návratu do Minsku jsem úplně emocionálně zkolabovala. Proplakala jsem celé dny. To se stávalo skoro všem dětem, a proto náš prezident tento program po třech letech zrušil. Děti zažívaly tak velký kulturní šok, že nemohly normálně žít dál v běloruské realitě.

Chci dodat, že má návštěva Německa byla pro celé mé okolí velká věc. Stávalo se mi, že úplně neznámí rodiče jiných děti z našeho sídliště se mě ptali, jak žijí lidé tam v Německu. Já jsem jim desítky minut povídala, co jsem v zahraničí zažila. Takových dětí nebylo mnoho, které se tohoto programu mohly zúčastnit, a proto i ve škole jsem byla za celebritu. Vzpomínám si, že jsem v té době neznala žádného dalšího člověka, který by někdy jezdil do zahraničí. Za pár let jsem potkala muže, který pracoval jako mezinárodní řidič a také holku, která se zúčastnila stejného programu jako já, a navštívila Bulharsko. A to je tak nějak vše. Na vysoké jsem pak potkala několik lidí, které také v zahraničí byli. Teď se časy změnily, ale v té době to byly unikátní zkušenosti.

Různé věci a různí lidé mi znovu a znovu ukazovali, že nepatřím do své vlasti. Jako dítě mě nejdříve ohromily peníze, které jsem v Německu shlédla, ale v pubertě jsem pochopila, že se mi chce moc odjet, protože se mi stýská po lidském úsměvu a laskavosti. V Bělorusku tyto věci nejsou zvykem, protože většina lidí nežije, ale bojuje o život. V tomto boji není místo pro radost. Zvlášť když mluvíme o 90.letech.

Rozhodnutí

Ve 14 jsem se potkala svého současného muže. Bylo mu skoro 16 a hrozně jsme se do sebe zamilovali. Po pěti letech jsme se vzali a nyní společně žijeme v Česku. Pět let věděl, že mým největším snem je odjet s Běloruska. Mluvili jsme o tom hodiny, v přepočtu let možná i měsíce. Zvažovali jsme všechny klady a zápory a naše možnosti, které jsme pravdu řečeno neměli. Neměli jsme peníze, byli jsme hrozně mladí a nezkušení. Ve dvaceti letech, hned po naší svatbě jsem se dostala do největší deprese v mém životě. Studovala jsem politické vědy a v noci pracovala. Svět se mi začal otevírat z nečekané stránky, z té dospělé. Politická situace, zoufalost celého národa, chudoba, nedostatek perspektivy, a hlavně pocit, že tam naprosto nepatřím. Byla jsem obklopena lidmi, a přestože jsem měla spoustu kamarádek, v podstatě jsem se cítila tak, že kromě mě samotné a mého manžela nikdo kolem neexistuje.

Trpěla jsem hroznou depresí dva roky a nemohla jsem si pomoci. A tak jsem prostě řekla manželovi, že odjedu kamkoli, protože jinak prostě nemůžu. Dozvěděli jsme se, že získat české dlouhodobé vízum není až tak těžké (tedy, nebylo v té době). Našli jsme nekvalifikovanou práci na internetu a požádali o vízum. Za pět měsíců jsme dostali kladnou odpověď, po šesti pak přijeli do Prahy. Měli jsme jen 700$ v kapse, 400$ zaplatili za pokoj v bytě nedaleko Karlova mostu a za pár dní šli do práce. Takový stres jsem nezažívala nikdy. Nerozuměla jsem ani slovo, ačkoliv jsem tři měsíce chodila na kurzy češtiny. Ve skutečnosti Češi mluvili hrozně rychle. Všechno bylo pro mne nové a překvapivě. Plánovali jsme odjet do Švédska. Rozhodli jsme se, že se zastavíme v Praze jen na půl roku. Ale neměli jsme prachy, a tak si jen užívali bezplatné zábavy – architektury. Současně jsem lépe poznávala českou mentalitu, protože v práci jsem byla jedinou cizinkou. Po půl roce jsme se rozhodli zůstat v Česku. Tak nějak uplynulo 11 let. Žiji v nejlepším městě na světě a jsem poprvé v životě šťastná s tím, jaký vztah mám k mému městu. Nikdy jsme nelitovali našeho rozhodnutí. Milujeme Prahu, milujeme Češko a jsme hrozně vděční, že život nás zavedl právě do této země. Teď mohu žít, kde chci, mám na to potřebné doklady a povolání, ale nikam se mi nechce.


Tak tady je krátký příběh splnění mého druhého snu. O tom prvním vám povím možná někdy později…