Výlet do Liberce

Odedávna mám vyhražené 3. místo v mém osobním žebříčku českých měst. Konečné jsem se podívala do Liberce a on teď stojí za Prahou a Olomoucí.

Na první pohled mě město zklamalo, ale teď tomu sama nemohu uvěřit. Šli jsme od nádraží a nic pěkného jsme nezahlédli, ale pak jsme dorazili do centra a obraz se zcela změnil.

Rozvoj

Tak tedy Liberec je rozvinuté město! Dokonce pražské obchoďáky mohou těžko soupeřit s místními nákupními centry (možná proto, že v Praze není místo). Výběr zboží je obrovský. V centru města jsou hned dvě velká, krásná a moderní obchodní centra. Obsluha je velice přívětivá.

Děti

Je vidět na první pohled, že Liberec je ideálním městem pro výchovu dětí. Spousta místa, spousta zábavy pro děti. A nakonec i spousta rodičů s kočárky. Řekla bych, že v poměru k Praze je tu mnoho mimin, ale možná se mi jen zdá, protože bydlím v centru Prahy a většinu času trávím také tam. Neznám život na sídlišti. V centru Prahy děti nejsou, jen na náplavce a na Vinohradech. V Liberci naopak děti vládnou městem. Vypadá to velice příjemně a právě kvůli tomu město má jiného ducha.

Co se dá dělat

Tak zatím jsem ještě nikdy neviděla nejen v Češku, ale po celé Evropě, že by město se 104 tisíci obyvateli nabízelo tak vynikající prostor pro zábavu. Obrovská muzea, akvapark, sportovní hřiště, botanická a zoologická zahrada, kina. Je tam toho spousta. A nemusíte vůbec používat hromadnou dopravu (kterou mimochodem milují…občas). Všude dojdete pěšky.

Vilová čtvrť

Když jsem už byla dost ohromená, zahlédla jsem někde nedaleko vilovou čtvrť a navrhla jsem jít se tam podívat. Do ní jsem se zamilovala do konce života. Strávili jsme tam pár hodin, můj prst ztratil citlivost jelikož jsem fotila bez konce. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Každá vila vypadala lip, než předchozí. Cítila jsem se jako v pohádce. Nechci znít jako sobec, ale chci tu vilovou čtvrť mít i v Praze.

Velice příjemné město, které je skvěle promyšlené. Život je tam komfortní, pomalý a velice moderní. Mám kamarádku, která z tohoto města pochází a hlavně kvůli ní jsem se tam nikdy nejela podívat. Říkala mi o Liberci ne moc pěkné věci. Znovu jsem se ujistila, že nemám nikoho poslouchat. Často lidé nemají rádi konkrétní město jen kvůli tomu, jaké vzpomínky se k němu vztahují. Nemohou uvažovat objektivně, pokud jim tam nebylo komfortně z jakékoliv důvodu. O Praze často také slyším, že je špinavá, rušná nebo ještě něco takového. Často nemohu uvěřit vlastním uším. Jakoby žijeme s lidmi v úplně různých Prahách. Ale pak zjistím, že člověk vůbec město nezná, nemá k němu žádný vztah. Pracuje dny a noci a Prahu si asociuje jen s prací a nespavostí, kvůli prachům a problémům. Takový člověk rozhodne utéct od potíží a běží někam do ne moc pohledného města. Připadá mu to ale jako ráj. V tomto případě není možné takovému člověku něco dokazovat. On už to cítí jinak.

Fetišismus na dětech

Když jsem byla mladší, připadalo mi hrozně roztomilé, když mamky nebo i taťkové líbali své děti na nohy, na ruce. Ale jakmile jsem dospěla, otevřel se pro mne úplně nový svět, ve kterém dospělí lidé, tedy fyzicky a psychicky připravení na děti, vůbec nechápou, že se v jejich rukách nachází cizí život a navíc nová osobnost, která ovlivní nejen jejich život, ale i všech ostatních kolem.

Většina mých známých holek, se kterých se už staly mámy, nebo které se mámou stát chtějí nebo plánují, si představují dítě jako stále miminko. Mateřství vidí jediným způsobem: že budou chodit venku z kočárkem a všichni kolemjdoucí je budou vnímat, jako matky. Že budou líbat a tisknout to batole. Že rodina je bude považovat za matky. A ten pocit se jim líbí. Spousta pozornosti, holky to milují. I pokud holka není dostatečně vzdělaná ve všech ohledech, pokud je dokonce hloupá, většinou to rodině nevadí, hlavně že se stala matkou a teď tráví veškerý čas jen s dítětem.

Tento postoj mě uráží jako člověka a jako ženu, možná, budoucí matku. Pro mne je dítě tak velkou zodpovědností, že pokaždé, když přemýšlím, jestli ho chci, bojím se, že mu nedovedu dát všechno, co potřebuje. A teď nemluvím o jídle nebo hračkách. Na to si s manželem vyděláme. Mluvím o možnostech, o pojetí spravedlibosti, dobrého nebo zlého, o sílu bojovat, o sílu být šťastný, sebejistý, dát mu základ pro nejlepší život, který mu nebo jí přeji.

Ale tyto aspekty neslyším moc často. Nemohu říci, že je vůbec neslyším, ale opravdu jen zřídka. Většině známých rodičovství připadá jako povinnost krmit dítě a chodit s ním na procházky nebo přes něj kompenzovat vlastní nedodělky. Nechápou, že dítě vyroste a bude potřeba vybudovat s ním vztah jako z každým jiným člověkem v jejich životě. Myslejí, že pokud je to jejich dítě, musí je, jako rodiče, milovat a repektovat. To nemusí. Cit dítěte k rodičům nikdy nebude tak silný, jako cit rodiče k dítěti.

Chci také dodat, že mnohé moderní mamky se opravdu boji, že dítě dospěje. Nejsou na to připravené. Predstavovaly si celý život jen kočárek a růžovou tvářičku a patičky. Nevědí si rady, co dělat z dítětem, když ty růžové tváře už nemá. Právě proto pro většinu rodičů je puberta dítěte tak složitá. Oni na ní vůbec nemyslí, když se rozhodnou pořídit si dítě, nechápou, že pouštěji do rodiny samostatnou osobnost z budoucím vlastním názorem a právem na vlastní názor. Oni plánovali pořídit si roztomilé batole, a ne člověka s dalšími problémy a potížemi. Proto jsou většinou zklamaní.

Většina rodičů užívá jen dětství vlastního potomka, a to právě z tohoto důvodu. Milují pach dítěte, jak vypadá, jak je malé a jak potřebuje jejich pomoc ode všech. Tak tohle je ale normální úchylka. Viděla jsem rodiče, kteří přemýšlejí o bodoucnosti dítěte od prvních dnů jeho života, věnují mu pozornost, přemýšlejí jaký základ života mu mohou dopřát, a také mu navíc darují fyzickou i psychickou lásku, kterou potřebuje každé dítě, dokonce prostě každý člověk. Ale většinou pozorují jen sobecký přístup: dítě mi musí darovat lásku, pozornost, bavit mě abych neumřela nudou, ale já nikomu nic nedlužím, vždyť jsem darovala život. A vnucují dětem, že darovaly život. Ony tě o to neprosily – porodila si dítě, protože jsi toužila si stát matkou.

A co to je vlastně být matkou? Krmit a hrát si s dítětem?! Tak to přece dělají i ptáci. Slyšela jsem jednou, jak jedna žena řekla, že je dobrou matkou, protože každý den pro dítě vaří. No jo, dáváš mu jídlo, což i podle zákona musíš dělat, jinak tě zbaví rodičovských práv. Tak podle takového člověka je dobrý rodič ten, který krmí, a špatný je ten, který nekrmí. Dovolíte nesouhlas? Rodič může nanést tak těžká psychologická traumata, kterých se dítě nezbaví ani v dospělým věku, tak co z toho, že bylo krmené! Děti vstřebávají naše zvyky, naší řeč, naše postoje, mnoho přesvědčení (protože je jim vnucujeme, jinak to nefunguje při výchově) a navíc jako bonus komplexy, strachy a všechno to, co nám chybělo, když jsme my byli malí. Oni to všechno vidí a hned aplikují na vlastní život.

Prostě je rodičovství daleko za hranici růžových tvářiček a pusinek. Pokud jediným důvodem, proč si chcete pořídit dítě je, že miminka vám připadají roztomilá, tak to radši nedělejte, dokud mentálně nedospějete, jinak zničíte nejen váš život, ale i život dalšího člověka. Podle mě v první řadě dítě máme vidět jako materiál pro stavbu budoucí osobnosti, která potřebuje lásku, pozornost, znalost, naše zkušenosti, pocit zabezpečení a mnoho dalších parametrů, a jen zatím jdou růžová tvářička a malé tělíčko.