Nikdy nedáš jinému, co nemáš sám /You can’t give someone what you don’t have

To je světoznámá věta, ale často ji říká můj manžel. Úplně s ním souhlasím. Přiznám se, že mi trošku trvalo, než jsem to pochopila a pocítila.

Nedávno mi jedna má známá řekla, že ji vůbec nevadí, že nemá práci, prachy, ani místo k bydlení, že její dítě to všechno nepotřebuje, je zapotřebí jenom láska. Bydlí ve 35 letech s rodiči a všechny peníze, které si dříve vydělala, utratila. Potřebuje povolení od rodičů jít ven a schválení kdy se má vrátit. Vůbec se tomu nedivím, když většinou financují její život. V jejich hlavách pořád zůstává malou holkou. Tato realita ji hrozně štve, dělá jí velké starosti, v rodině kraluje nesoulad.

Snažila jsem se jí radit, že potřebuje nejprve urovnat svou současnost, než si pořídí dítě. Neposlouchala. Těhotenství vyvolalo velké dluhy. Domnívám se, že ji rodiče podporovat finančně odmítli. Její muž nepracuje též.

A teď přemýšlím. Věřím tomu jednoduchému pravidlu, že člověk není schopen dát někomu to, co nemá. Pokud v sobě nemá lásku, jak ji nemůže darovat dalšímu člověku, dokonce anii dítěti?!

Přestěhovala jsem se do cizího státu, roky mi trvalo naučit se jazyku, kultuře. Zlomila jsem sama sebe ve mnoha ohledech. Přijela jsem úplně mladá a bez peněz. Jedenáct let jsem těžce makala, abych si pro sebe vytvořila život, jaký chci, a to z jediného důvodu. Miluji sama sebe a také mého manžela. Nemohu dovolit aby mí milovaní lidé bydleli v nějakých příšerných podmínkách, aby mi někdo ničil život svými názory, aby nám bylo nekomfortně. Proto jsem makala a makat budu i dál. A to jak na materiální stránce našeho života, tak na mentální, psychické a fyzické. A to se vztahuje i na mého případného budoucího potomka a na kohokoliv dalšího, jehož pustím do své rodiny, do svého srdce.

Nevěřím na pohádky, že bych byla ochotna bydlet kupříkladu bez tekoucí vody a topení, ale pro své dítě to zařídím. Pokud to zařídit mohu, tak proč jsem to už neudělala pro sebe? Myslím si, že pokud rodič v dostatečné míře nerespektuje sebe a svého partnera, tak to není schopen předat dítěti. Možná jen se začátku, dokud to dítě pořád má za něco nového, dokud  jsou všechny smysly ještě zesílené. Až bude součástí rutiny, nedočká se výjimečného přístupu. Naopak ten rodič řekne: „ Já neměl žádné topení, teď k tomu ještě nemáme peníze. Já jsem to vydržel i ty vydržíš.“

Ta láska vždy pochází ze sebe sama. Narodíme se a uteče ještě 10-20 let, než aspoň trochu sebe poznáme a začneme respektovat a milovat kvůli našim názorům, skutkům a výjimečné osobnosti. Pokud tomu tak není, tak prostě neznáme lásku. Netrávíme více času z někým, kromě sebe. My jsme pro nás samých nejdůležitější a nejbližší člověk. Pokud toho člověka uvnitř našeho těla nemilujeme tolik, abychom mu dopřáli nejlepší život vzhledem k našim možnostem, tak už nikdy nezačneme milovat nikoho jiného, protože prostě nevíme, co je to láska. Pokud nechceme sami sebe poznat, tak nebudeme mít touhu poznat i to své dítě, pokud  jsme se sami sebe nikdy nezeptali, zda jsme šťastní, tak nikdy nepoložíme tuto otázku ani ditěti…
–––––––

This is a world-famous sentence, but it is often said by my husband. I fully agree with him. I admit it took a little while to understand and to feel it.

Recently, one of my friends told me that she does not mind at all if she has no work, no money, no living space, since her child doesn’t need it all, only love is needed. She is 35 and lives with her parents. She spent all the money she earned until now. She needs permission from her parents to go out and to approve when she returns. I’m not surprised at all if they mostly finance her life. In their heads she is still a little girl. This reality is terribly annoying for her, she is worried about it, there are conflicts in the family.

I tried to advise her that she needed to settle herself before she had her baby. She didn’t listen. Pregnancy caused large debts. I believe that her parents have refused to support her financially. Her husband doesn’t work either.

And now I'm thinking. I believe in this simple rule that one is not able to give someone what he or she doesn’t have. If she does not have love, how can she give her to another person, even to her own child?!

I moved to a foreign country, it took me years to learn the language and culture. I broke myself in many ways. I arrived being very young and without any money. For eleven years I've been working hard to create the life I want for myself for only one reason. I love myself and my husband. I can’t allow my beloved people to live in some terrible condition or for someone to ruin my life. I will not allow us to be uncomfortable because of someone's views. That’s why I worked hard and am going to continue. Both in the material aspect of our lives and in the mental, psychological and physical. That applies to my prospective descendant and anyone else I’ll put into my family and my heart.

I don’t believe in these fairy tales that I would be willing to live, for example, without running water and heating, but I will arrange the best for my child. If I am able do it, why did not I do it for myself already? I think that if the woman doesn’t sufficiently respect herself and her partner, she is not able to pass that respect to the child. Maybe just in the very start, when the baby is still something new. Once it's part of the routine, no extraordinary approach is expected. On the contrary, the parent will say: "I didn’t have any heating, now we do not have the money. I have endured it, and you will endure it. "

That love always comes from itself. We are born and after that another 10-20 years will run, until we get to know ourselves a little bit, and we will begin to respect and love ourselves for our opinions, deeds and exceptional personalities. If it is not like that, we simply don’t know what the  love is. We do not spend more time with anyone else than with ourselves. We are the most important and closest persons to ourselves. If we don’t love that person inside our body to give them the best life due to our possibilities, we will never begin to love anyone else because we just do not know what love is like. If we do not want to know ourselves, we will not have the desire to get to know our child, if we never asked ourselves if we were happy, we would never ask this question the child ...

Cizí problémy

Nevím jak si mám poradit, proto momentálně nevidím žádný jiný způsob, jak se zbavit napětí v mé duši, než se podělit s vámi.

Jde o mou kamarádku. Považuji ji vlastně za sestru a to z mnoha hledisek. Nachází se již několik let v dost těžké osobní situaci, a jak už to mezi kamarádkami chodí, zatáhla do těchto okolností i mě. Momentálně se cítím rozdvojená. Nevím jak se správně zachovat, a ani nečekám žádné rady, protože člověk by měl znát všechny okolnosti dané situace, aby mohl radit, ale prostě se potřebuji nějak vyjádřit.

Myslím si, že kamarádka dělá hroznou chybu, když volí toho, s kým momentálně bydlí. Měla už několik dost příšerných vztahů a já ji tak nějak vždycky zachraňovala. Před několika lety se dostala do tak ponižující situace, že jsem nespala celé noci ve snaze ji nějakým způsobem pomoci. Cítila jsem od prvního dne, že to dopadne špatně. Ona mne nechtěla poslouchat, navíc mi vyhrožovala, že naše přátelství ukončí, budu-li se do toho nadále plést. Cítila jsem neuvěřitelnou osobní zodpovědnost, proto jsem provedla velký výzkum a dokázala, že člověk, kterého milovala, byl podvodník. Nakonec mi byla velice vděčná.

Navzdory své první zkušenosti se okamžitě znovu zapletla s dalším člověkem, od kterého cítím hrozbu od prvního dne. Nikdy jsem ho osobně nepotkala. Znám ho jen z fotek a z historek, které mi kamarádka vypráví po dobu téměř pěti let, co jsou spolu.

Nevidím ho jako špatnou osobnost, prostě si myslím, že ona postavila manželský vztah na špatných základech. Ona obětuje příliš a on naopak jede ve své komfortní zóně. A to není správné.

Ponižoval ji skoro čtyři roky, ona probrečela skoro každý den, který s ním strávila, já jsem ji uklidňovala ne jednou ani dvakrát, ale sto tisíckrát. Už mi popravdě řečeno došla trpělivost, ale oni se prostě jednoho dne, skoro nečekaně, vzali. Od té doby mě vyškrtla že seznamu osob, oprávněných mluvit do jejich vztahu. Nevidím v tom žádnou spravedlnost. Po léta jsem jí byla dobrá, a teď už ne. Chápu, že tímhle způsobem brání své teritorium, své manželství. Všechno svědčí, že její manžel na ni má neuvěřitelně silný vliv. Ona kvůli němu ztratila několik přátel a má hrozné vztahy s rodiči.

Každý můj pokus něco k tomu říct se setkává s úplně nenávistnou reakcí a obviněním z toho, že za ni neumím být šťastná.

Důvod, proč pokračuji ve snaze se s ní nějak domluvit ale vůbec nespočívá v tom, že se za ni nedokážu  radovat, ale v tom, že předpokládám, jak to všechno skončí. Ta situace je velice obtížná, on ji nutí do jiné víry, do jiného způsobu života. Ona kvůli němu obětuje úplně všechno. Už ji sotva poznávám. Je to ještě složitější o to, že bydlíme v různých státech a nevídám ji osobně.

Jsem na rozcestí. Pokud se budu do toho dál plést, ztratím kamarádku a budu se cítit jako špatná přítelkyně, ale pokud z té situace vycouvám, budu prostě špatná kamarádka, která dovolila přítelkyni trpět. O její situaci skoro nikdo neví, ona prostě nemá žádného dalšího člověka, který se bude pokoušet ji zachránit.

Ona se vyhýbá konfliktům, proto se už jen zřídka se mnou o něco podělí. Mluví jen na neutrální téma. Snažím se jí objasnit, že její situace vůbec není mou věcí, že pro mne by bylo mnohem jednodušší prostě nechat to, tak jak to je, že já i sebe nutím trpět, protože se bojím, že pokud ustoupím, tak bude to všechno ještě horší.

Nikdy v životě jsem nebojovala za žádného člověka, kromě manžela tak, jak bojuji za kamarádku pro její dobro. Její život se hrozně zhoršil a ona to naprosto odmítá. Jsem velice opatrná, když se snažím upozornit ji na součastnou situaci, ale i tak to odmítá poslouchat. Trpí finančně, emocionálně, fyzicky. V zanedbaném stavu jsou mnohé aspekty jejího života, ale ona to nevidí. Uvažuje z pozice nové víry a nového manžela.

To je asi největší dilema mého života. Občas už prostě nemám síly. Hrozně často na ni myslím, a tím pádem ztratím náladu. Když s ní mluvím, je to ještě horší, ale mám pocit, že pokud se toho vzdám, zůstane v tom úplně sama. Občas už nechápu sama sebe. Nechápu proč já se do toho pořád pletu. Sklízím za to jen obvinění. Už jsem si několikrát slíbila, že neřeknu ani slovo, ale pořád mi někdo něco našeptává. Znovu vidím ten nepořádek a děsím se špatných následků a nemohu mlčet. Nehádáme se, ale neustále je mezi námi napětí. Mé srdce mi prostě říká, že ji mám ochraňovat. Je pro mne velice blízký člověk, ale občas už nemám síly, když vidím, že ona osobně žádný problém ve své součastné situaci nevidí. Nebo spíše odmítá vidět. Chce mít rodinu, to chápu. Předpokládám, že ona si je jistá, že já její problémy nejsem schopna pochopit, protože jsem už dávno šťastně vdaná a nemusím se strachovat o svůj osobní život.

Exkurze na Letišti

Již před dvěma lety jsem zhlédla video na Youtube, kde ukazovali exkurzi na letišti Václava Havla. Jelikož jsem největší fanynkou letadel a vlaků všech dob, rozhodla jsem se, že tam určitě pojedu. Ale nějak čas plynul a já na tu událost zapomněla. Nedávno jsem na tuto exkurzi zase narazila někde na internetovém prostranství, vzala muže do podpaží a běželi jsme tam společně.

Exkurze stojí 220 korun a musíte se na ni nejdříve zaregistrovat. Pak o víkendu dorazíte na Terminál 3 letiště 15 minut před začátkem, koupíte si lístek po předložení dokladů, dostanete visačku a nastoupíte do autobusu.

A zde začíná nejzajímavější část, protože šlo o nejlepší exkurzi mého života. Dozvěděla jsem se tolik, že bych mohla o letišti a letadlech snad napsat tenkou knížku. Celý život sleduji pořady o letištích, ale skoro veškeré informace, které nám poskytli během exkurze, byly nové.

Dozvěděla jsem se spousty zajímavostí, navštívila požární část letiště, zblízka zhlédla odlety a přílety letadel. Užila jsem si dvě hodiny naplno.

Věděli jste, že:

• že nejlevnější požární vůz letiště stojí million euro;
• že hasiči musí cvičit minimálně hodinu v tělocvičně denně;
• že hasiči mají jen 60 vteřin na to, aby vyrazili;
• že Airbus 380 (největší dopravní letadlo na světě) skoro zkrachoval,
• že pokud posádka má delší než 12hodinou směnu, musí se střídat s tou, která spí někde v letadle atd.

Pokud ne, tak vám tato exkurze rozhodně za pozornost stojí.

Děti

Exkurze doporučená pro děti starší 3 let věku, jenže já ji nemohu doporučit dětem mladším 12 let. Dotýkat se něčeho během exkurze je zakázáno, poskytnuté informace budou spíše srozumitelné jen dospělým, a navíc jen těm, kteří se alespoň trošku zajímají o letectví. Všechny děti se během exkurze strašně nudily, ty nejmladší brečely 2 hodiny v kuse a tím hrozně štvaly ostatní. Přes ten pláč jsme sotva slyšeli, co povídá průvodce. Navíc si myslím, že strávit 2 hodiny v zavřeném autobuse bez toalety a jen pozorovat skutečná letadla není pro děti až tak zajímavé. Byla tam s námi rodina se třemi dětmi ve věku od jednoho do pěti let. Brečely všechny tři, rodiče se cítili trapně. Vůbec neposlouchali co se povídalo, jen se pořád snažili uklidnit své děti. Obdaroval je ne moc příjemným pohledem celý autobus. Jejich vinou to není, já si myslím, že by pořadatelé exkurze měli prostě upozornit rodiče na princip události.

Jinak ta exkurze je naprosto fantastická. Pobaví puberťáky i dospělé a navíc se dozvíte, kde fanoušci potkávají hvězdy na pražském letišti…