To je světoznámá věta, ale často ji říká můj manžel. Úplně s ním souhlasím. Přiznám se, že mi trošku trvalo, než jsem to pochopila a pocítila.
Nedávno mi jedna má známá řekla, že ji vůbec nevadí, že nemá práci, prachy, ani místo k bydlení, že její dítě to všechno nepotřebuje, je zapotřebí jenom láska. Bydlí ve 35 letech s rodiči a všechny peníze, které si dříve vydělala, utratila. Potřebuje povolení od rodičů jít ven a schválení kdy se má vrátit. Vůbec se tomu nedivím, když většinou financují její život. V jejich hlavách pořád zůstává malou holkou. Tato realita ji hrozně štve, dělá jí velké starosti, v rodině kraluje nesoulad.
Snažila jsem se jí radit, že potřebuje nejprve urovnat svou současnost, než si pořídí dítě. Neposlouchala. Těhotenství vyvolalo velké dluhy. Domnívám se, že ji rodiče podporovat finančně odmítli. Její muž nepracuje též.
A teď přemýšlím. Věřím tomu jednoduchému pravidlu, že člověk není schopen dát někomu to, co nemá. Pokud v sobě nemá lásku, jak ji nemůže darovat dalšímu člověku, dokonce anii dítěti?!
Přestěhovala jsem se do cizího státu, roky mi trvalo naučit se jazyku, kultuře. Zlomila jsem sama sebe ve mnoha ohledech. Přijela jsem úplně mladá a bez peněz. Jedenáct let jsem těžce makala, abych si pro sebe vytvořila život, jaký chci, a to z jediného důvodu. Miluji sama sebe a také mého manžela. Nemohu dovolit aby mí milovaní lidé bydleli v nějakých příšerných podmínkách, aby mi někdo ničil život svými názory, aby nám bylo nekomfortně. Proto jsem makala a makat budu i dál. A to jak na materiální stránce našeho života, tak na mentální, psychické a fyzické. A to se vztahuje i na mého případného budoucího potomka a na kohokoliv dalšího, jehož pustím do své rodiny, do svého srdce.
Nevěřím na pohádky, že bych byla ochotna bydlet kupříkladu bez tekoucí vody a topení, ale pro své dítě to zařídím. Pokud to zařídit mohu, tak proč jsem to už neudělala pro sebe? Myslím si, že pokud rodič v dostatečné míře nerespektuje sebe a svého partnera, tak to není schopen předat dítěti. Možná jen se začátku, dokud to dítě pořád má za něco nového, dokud jsou všechny smysly ještě zesílené. Až bude součástí rutiny, nedočká se výjimečného přístupu. Naopak ten rodič řekne: „ Já neměl žádné topení, teď k tomu ještě nemáme peníze. Já jsem to vydržel i ty vydržíš.“
Ta láska vždy pochází ze sebe sama. Narodíme se a uteče ještě 10-20 let, než aspoň trochu sebe poznáme a začneme respektovat a milovat kvůli našim názorům, skutkům a výjimečné osobnosti. Pokud tomu tak není, tak prostě neznáme lásku. Netrávíme více času z někým, kromě sebe. My jsme pro nás samých nejdůležitější a nejbližší člověk. Pokud toho člověka uvnitř našeho těla nemilujeme tolik, abychom mu dopřáli nejlepší život vzhledem k našim možnostem, tak už nikdy nezačneme milovat nikoho jiného, protože prostě nevíme, co je to láska. Pokud nechceme sami sebe poznat, tak nebudeme mít touhu poznat i to své dítě, pokud jsme se sami sebe nikdy nezeptali, zda jsme šťastní, tak nikdy nepoložíme tuto otázku ani ditěti…
–––––––
–––––––
This is a world-famous sentence, but it is often said by my husband. I fully agree with him. I admit it took a little while to understand and to feel it.
Recently, one of my friends told me that she does not mind at all if she has no work, no money, no living space, since her child doesn’t need it all, only love is needed. She is 35 and lives with her parents. She spent all the money she earned until now. She needs permission from her parents to go out and to approve when she returns. I’m not surprised at all if they mostly finance her life. In their heads she is still a little girl. This reality is terribly annoying for her, she is worried about it, there are conflicts in the family.
I tried to advise her that she needed to settle herself before she had her baby. She didn’t listen. Pregnancy caused large debts. I believe that her parents have refused to support her financially. Her husband doesn’t work either.
And now I'm thinking. I believe in this simple rule that one is not able to give someone what he or she doesn’t have. If she does not have love, how can she give her to another person, even to her own child?!
I moved to a foreign country, it took me years to learn the language and culture. I broke myself in many ways. I arrived being very young and without any money. For eleven years I've been working hard to create the life I want for myself for only one reason. I love myself and my husband. I can’t allow my beloved people to live in some terrible condition or for someone to ruin my life. I will not allow us to be uncomfortable because of someone's views. That’s why I worked hard and am going to continue. Both in the material aspect of our lives and in the mental, psychological and physical. That applies to my prospective descendant and anyone else I’ll put into my family and my heart.
I don’t believe in these fairy tales that I would be willing to live, for example, without running water and heating, but I will arrange the best for my child. If I am able do it, why did not I do it for myself already? I think that if the woman doesn’t sufficiently respect herself and her partner, she is not able to pass that respect to the child. Maybe just in the very start, when the baby is still something new. Once it's part of the routine, no extraordinary approach is expected. On the contrary, the parent will say: "I didn’t have any heating, now we do not have the money. I have endured it, and you will endure it. "
That love always comes from itself. We are born and after that another 10-20 years will run, until we get to know ourselves a little bit, and we will begin to respect and love ourselves for our opinions, deeds and exceptional personalities. If it is not like that, we simply don’t know what the love is. We do not spend more time with anyone else than with ourselves. We are the most important and closest persons to ourselves. If we don’t love that person inside our body to give them the best life due to our possibilities, we will never begin to love anyone else because we just do not know what love is like. If we do not want to know ourselves, we will not have the desire to get to know our child, if we never asked ourselves if we were happy, we would never ask this question the child ...
Žádné komentáře:
Okomentovat